Prezident vždycky znamenal v českých dějinách cosi neobyčejného a významnějšího než obyčejný premiér. A tak si člověk cení T.G. Masaryka i Edvarda Beneše, kteří svým rozhledem i politickým umem (ten druhý v rámci omezených možností daných dobou) doma i za hranicemi této země pracovali pro její blaho.

Zdálo se, že si český národ si uměl vybrat své prezidenty, kteří byli osobití a jakkoliv každý z nich vyvolával protikladné reakce, svou předešlou aktivitou, svým zaměřením stát někam posunuli. Někdy správně, někdy méně správně.

Václav Havel, dramaturg, sukničkář a samozřejmě přehnaně adorovaný Západem, ale taková už byla doba, nás zavedl, bohužel značně slepě do světa jednostranného euroatlantismu, a tím i jejich válek a kádrování přes lidská práva. Ta etapa byla nezbytná a otevřeně, Havel, ze všech východních vůdců jí zvládl nejlépe, většina to rozhodně alespoň tolerovala

Jakkoliv značná část populace jej za jeho obdiv pro válku v Iráku či humanitární bombardování Jugoslávie upřímně odsuzuje, stále je na Západě vnímán jako jakýsi symbol sametové revoluce, čti absolutního přihlášení se k Západu. Byl milován, jako dnešní Zelenský, ale zřejmě na rozdíl od Zelenského byl i pro někoho dobře, pro jiné špatně až do konce svého mandátu úspěšný. Dodnes existují nějaké ty Havlovy ceny, které jeho kritiky v Česku nechávají klidnými, jeho podporovateli oceňovaní.

Přesto zcela nepochybně zanechal stopu a v části populace i silnou inspiraci. Slyšíme nadšené přitakávání z úst potencionální prezidentky Nerudové–Čaputové. Berme to jako fakt i my, kteří Havlovy války neschvalovali.

Zanechal odkaz věrného militaristického euroatlantismu, byť opentlenému havlovskými přikrášlenými obraty a podpoře Evropské unii. V každém případě to byla osobitá osobnost a bylo dobře, že byl prezidentem.

Nastoupil jeho kritik a trvalý kritik všeho a všude Václav Klaus. EU byla nepřítelem, i kdyby náhodou něco udělala dobře. Václav Klaus ovšem dovedl zaujímat velmi odvážná protimainstreamová stanoviska v zahraniční politice, vůči Srbsku, vůči válce v Iráku. Byli jsme v rámci možností suverénní zemí uprostřed jednolitého euroatlantického valu. Nebyl ctěn na Západě jako Havel, ale to bylo pro mnohé jeho pozitivum. Byl nenáviděn našimi havlisty – dnes přesněji progresivisty a také podali proti němu ústavní žalobu, což svědčí nepochybně o tom, že byl dobrý…

Nuže přišel ten největší rebel a největší bojovník proti mainstreamu Miloš Zeman. Přátelil se s Putinem a Putin mu jako jedinému z úcty vykal, přátelil se s čínským prezidentem Si Ťin–pchingem.

A tam někde ve Vojenské nemocnici, kdy Vystrčil připravoval puč na jeho odvolání a kdy Klaus jej jel navštívit, aby potvrdil že rozhodně není ve stavu, aby nebyl schopen podepsat pár ústavních papírů a kdy někteří aktivisté, včetně autora těchto řádků vyvolali aktivitu, aby byla vytvořena zdravotní komise pro posouzení prezidentova stavu, které se coby předseda důstojně zhostil bývalý rektor Karlovy univerzity prof. Zima, nastal zřejmý zlom.

Vyšel jiný člověk. On který se celý život pyšnil tím, že je prognostik, obrátil, pro mnohé až neslušně a zvěstoval totální porážku Ruska i Putina, případně jeho prohlášení za válečného zločince.

Názor předsedy sboru náčelníků USA generála Milleya, který nese vojenskou odpovědnost za obranu USA smířlivě konstatoval, že vše směřuje k tomu, že bude muset nastat vyjednávání, protože nelze očekávat ani, že Rusko zcela obsadí Ukrajinu, ani že Ukrajina ruská vojska vypudí ze svého území…

A to už Miloš Zeman vůbec nezaznamenal, že Rusko stále je a bude jedinou vojenskou geopolitickou velmocí v Evropě, která umí držet v šachu všechny státy NATO, které se podílejí na americko –ukrajinské aktivitě a navíc je největší zemí Evropy.